Rozhovor | Petr Študent ml.: Na nic jiného než na postup nemyslíme

Petr Študent (20) fotbalově vyrostl ve Viktorii Žižkov, odkud v šestnácti letech odešel zkusit štěstí v zelenobílém dresu Sokola. V Hostouni nakonec zakotvil, probojoval se do základní sestavy rezervy a pravidelně dostává šanci i v přípravě prvního mužstva.  

Petře, mohl bys nám přiblížit svoje fotbalové začátky… V kolika letech jsi s fotbalem začínal a kdo tě k fotbalu přivedl?

K fotbalu mě přivedl táta v pěti letech. Začínal jsem na Xaverově, z kterého se později stala Viktorka Žižkov.

Právě s Viktorií Žižkov jsi spojil převážnou část mládežnické kariéry. Jak na toto období vzpomínáš?

Ve Viktorce jsem byl něco přes deset let a za takovou dobu už Vám ten klub přiroste k srdci. Našel jsem si tam spoustu skvělých kamarádů, zažil úspěchy i pády. Bohužel tam ale není úplně dobrá práce s mládeží a žádná vidina se tam prosadit do dospělého fotbalu.

Zelenobílý dres Sokola jsi poprvé oblékl v dorosteneckém věku v září 2017. Co tě k přesunu z pražské Viktorky do Hostouně, tenkrát hrající „pouze“ A třídu, vedlo? Bral si to jako krok zpět nebo jako novou výzvu?

Zrovna jsem začínal chodit na střední školu, která mi zabírala poměrně hodně času. Na Žižkově se trénovalo čtyřikrát týdně, a tak jsem neměl vůbec žádný volný čas. Myslím, že i to byl jeden z hlavních důvodu proč mě ten fotbal přestával bavit. V Žižkově se v tu dobu hodně měnil kádr já od trenéra nedostával moc příležitostí… Když přišla nabídka jít hrát do Hostouně, byla otázka buď to zkusit tady anebo skončit úplně.

Nebydlíš zrovna v blízkosti Hostouně… Bylo těžké si zvyknout na nástrahy cestování? 

Ze začátku to bylo pro mě dost náročné, ale naštěstí tu máme skvělou partu, a to se hned jezdí lépe. Navíc mě alespoň dlouhé cesty donutily podívat se na něco do školy (směje se).

Do mužské kategorie jsi napevno přešel loni v létě. Stal ses kmenovým hráčem rezervy Sokola a část přípravy jsi strávil dokonce u A mužstva. Jak velký skok to byl oproti dorostenecké kategorii a musel jsi něco změnit v přístupu?  

Mezi dorosteneckou a mužskou soutěží je rozdíl hlavně v rychlosti a soubojích. Na všechno máte méně času, musíte podstoupit hodně soubojů. Já bohužel nejsem soubojový typ, takže s tím mám problém do teď.

Loňská sezonu jsi i z důvodu nemoci začal na lavičce a když už ses dostal do základu, soutěž se předčasně ukončila. Zato letos už patříš do základu…

To už se mi povedlo asi potřetí, že jsem onemocněl týden před prvním mistrákem a když z toho na dva týdny vypadnete, dohání se to pak těžko. Jsem velmi rád, že jsem se tomu letos vyhnul a mohl jsem naskočit hned od prvního kola.

Ve středové formaci nastupuješ po boku Tomáše Bureše a Tomáše Marka. Jaké to je nastupovat vedle těchto zkušených a ostřílených borců?

Je to skvělá zkušenost! Když můžou tak poradí. U obou je vidět, že toho mají už hodně za sebou. Ale pro mě je hlavně důležité, že to jsou skvělí kluci i mimo hřiště.

Letošní sezonu máte s Benfikou v I.B třídě skvěle rozjetou. Je v silách týmu zaútočit na postup?

Na nic jiného ani nemyslíme. Postup byl cílem už minulý rok, bohužel nám ho Covid překazil. Teď se situace zase zhoršuje, ale musíme doufat, že se tahle sezóna dohraje v pořádku. Jsme zatím druzí a rozhodující budou zápasy proti Slanému a Kladnu. Ty, když zvládneme za 6 bodů, věřím, že postup bude náš.

Nedávno jsi dostal první šanci v zápase A mužstva na půdě Mladé Boleslavi. V čem jsi oproti zápasům v B třídě vnímal největší rozdíl? A převažovala u Tebe před zápase nervozita nebo natěšení?

Největší rozdíl byl v rychlosti. Je to neuvěřitelně rychlé. V 1.B třídě máte čas klidně na tři čtyři doteky, tady jste rádi za dva (směje se). Já se na ten zápas velmi těšil. Docela jsem se divil, že nejsem až tolik nervózní. Hodně mi i pomohlo, že spoustu kluků v áčku znám a jsme si i věkově blízcí.

Téměř po celou kariéru Tě doprovází u mužstev v různých rolích otec. V současnosti dokonce šéfuje lavičce, kde působíš. O úlevách asi nemůže být řeč… Jak vnímáš Vaši fotbalovou spolupráci a dokážete se od něj doma oprostit?

Popravdě spousta lidí si myslí, že je to jednoduché mít tátu za trenéra, ale opak je pravdou. Celý život jsem se potýkal s tím, že hraji jen díky tátovi a podobně. Musíte díky tomu dokazovat dvojnásobně, že do toho týmu nebo základu patříte.

Jinak s tátou jsme celkově sportovní fanatici a doma to s námi mají hrozně těžký, ale „náš“ fotbal se snažíme nechávat už v autě na cestě z Hostouně.

Autor: Lukáš Horníček