My jsme Hostouň: Zdeněk Sojka

Za první tým Sokola odehrál Zdeněk Sojka téměř patnáct sezon. Zažil slavný postup do A třídy a na beku v prvním týmu hrál až do poloviny osmdesátých let. Klubu zůstal věrný i po skončení hráčské kariéry. Uplatnil se nejen jako trenér, ale také jako vynikající správce fotbalového hřiště.

Foto: Sokol Hostouň

 

Co vás napadne, když uslyšíte spojení fotbal a Hostouň?

Hostouňské fotbalové hřiště. Mně se líbí. Vybaví se mi i lidé kolem současného hostouňského fotbalu. Z minulosti pak trenér naší generace Miroslav Vlček. Pod jeho vedením jsme v sedmdesátém roce šli do A třídy. Kopali jsme ji poměrně dost sezon. Vlček vyřadil z týmu starší hráče a vzal do mužstva nás mladé. Za postup jsme dostali pamětní medaile a na Kyrově jako prémie buřty s cibulí a pivo.

 

Kdy jste v áčku končil?

Ještě jsem kopal za trenérů Vency Svobody a Honzy Jirase. V šestaosmdesátém jsem přestoupil do Dobrovíze a pak jsem ještě chvíli hrál za hostouňské áčko, kam mě Jiras vrátil. V šestačtyřiceti jsem skončil s fotbalem úplně. Poslední zápas jsem odehrál ve Zdicích. Bylo málo hráčů, tak mě postavili. Připadal jsem si jako robocop. Nohy jsem měl vyztužené, aby držely. Taky jsem kromě béčka trénoval všechny týmy, dokonce chvíli i áčko. Klukům to nešlo, ale já jim jako trenér taky nepomohl. Přitom jsem se na sklonku kariéry občas staral o hřiště.

 

Na které utkání rád vzpomínáte?

Těch bylo. Na Benátky nad Jizerou, Mladou Boleslav nebo Mnichovo Hradiště. Náš tým se už neskládal jen z místních hráčů, ale doplnili nás kluci z okolí, třeba z Jenče, nebo ze Středokluk.

 

Patříte mezi odchovance hostouňské kopané. O kterých legendách Čechie nebo Sokola jste nejvíc slýchával, když jste byl malý kluk?

K těm patřili Formánek, Vondra, starý Sedláček, Kettner, můj strýc Pepa Sojka. To byli výborní fotbalisté. Za mé éry byl osobností Zdeněk Šilhan.

 

O hostouňské hřiště se staráte pěknou řádku roků. Jak se vyvíjelo klubové zázemí?

Vzpomínám si, jak jsme vyřezávali trávník kolem hřiště a pokládali ho na ta nejhorší vyšlapaná místa. Když jsem hrál za žáky, měli jsme jednu kabinu s jednou skříní. Do ní se dávaly míče. Ještě jsem kopal s těmi šněrovacími. Jak je dneska dětské hřiště, tak tam stál žlab, ve kterém jsme se myli. Do něj jsme nanosili vodu z nedaleké studny. Tribunu se postavila až pro okresní spartakiádu v osmdesátém roce. Oplocení jsme si dělali sami a sláva byla, když jsme s trenérem Vlčkem přivezli ruční sekačku na trávu. Než jsem s ní hřiště posekal, tak jsem nachodil až čtrnáct kilometrů. A generace před námi sekali hřiště a okolí kosou. Teď, zaplať pánbůh, mám k dispozici pohodlný zahraní traktor. Současný areál je nejhezčí, co kdy byl. Nevím, kolik let v kuse dělám správce, předtím jsem vždycky zaskočil, když správce umřel a než to vzal další.

 

Jaké období zažívá Sokol nyní?

Úžasné. Máme hodně mužstev, ovšem není dobré, že pro ně nemáme vlastní tréninkové hřiště. Chtělo by to umělou trávu, abychom nemuseli jezdit jinam. Místní úřad by nám měl pro jeho výstavbu dát pozemek.

 

 

Výňatek z loni vydané knihy My jsme Hostouň, která mapuje historii hostouňského fotbalu.  Publikaci si můžete zakoupit při domácích utkáních áčka i béčka. To je zpravidla každou neděli odpoledne dle hracího času prvního týmu a rezervy Sokola. Každý čtvrtek od 19 hodin jsou knihy k dispozici v klubovně u hřiště, kde tento den pravidelně zasedá výbor klubu.