My jsme Hostouň: Zdeněk Mužík
Zhruba před třinácti roky se potkal s Jiřím Hondlem a bylo z toho trénování prvního týmu Hostouně. S ním se Zdeněk Mužík zastavil až před branami krajského přeboru. Od té doby se v klubu pro něj našla rovněž důležitá a v jeho podání znovu úspěšná pozice sportovního manažera.
Foto: Sokol Hostouň
Co se vám okamžitě vybaví, když uslyšíte pojem fotbalová Hostouň?
Velká srdeční záležitost. Potkal jsem v klubu spoustu zajímavých lidí, jako jsou Jiří Hondl, Vojtěch Peichl, František Motlík starší, Alžběta Seidlová, Miroslav Vlček starší, Miroslav Vlček mladší, Milan Vaníček, Jan Jiras, Michal Rošer, kteří se mi zapsali do života, a to doslova.
Jak jste se dostal k trénování v Hostouni?
Potkal jsem se pracovně s Jirkou Hondlem, který mně po čase nabídl trénování, ale napoprvé to neklaplo, to až o půl roku později. A naše spojení trvá dodnes, i když s dvouletou pauzou kterou jsem strávil v Aritmě Praha. V Jirkovi Hondlovi jsem viděl člověka, který to dělá srdcem, ale hlavně to stále posouvá výše. A to už trvá nějakých třináct let.
Kdy jste převzal první tým, v jakém byl stavu?
Tým hrál okresní přebor a potřeboval přebudovat, abychom mohli přemýšlet na vyšší soutěže. V této soutěži byli oporami Miroslav Vlček, Tomáš Eiselt, František Motlík, Tomáš Jančar, Marek Tůma, Richard Svoboda, František Černý, a pak veliká osoba, a to doslova, brankář Jiří Kukelka. To byla největší duše celého mančaftu. Měl jsem velké štěstí na fotbalisty, kteří se každým tréninkem posouvali k vyšší soutěži. Byla to skvělá parta, která táhla hostouňský fotbal další léta.
Co bylo nutné udělat pro postup do A třídy?
Bylo potřeba vytipovat a přivést další fotbalisty, kteří soutěž už hráli, jako byli Přemek Bouška, Jirka Kubát, Tomáš Brabec, Marek Okurka. Tito fotbalisté do skvělého kolektivu zapadli.
V sezoně, kdy se na jaře jasně rýsoval postup do krajského přeboru, Sokol doma prohrál s posledními Loděnicemi a vy jste se od mužstva poroučel. Udělal byste nyní něco jinak?
I po tolika letech bych do toho šel stejně. Už tenkrát jsem věděl, co by mohlo následovat, ale přesto bych to udělal a chtěl vyhrát. Nechtěl jsem hrát na remízu. Měl jsem tam skvělého asistenta Miroslava Vlčka mladšího, kterého jsem si připravoval, že to po mně převezme na konci sezony, a já se posunu do manažerské židle. Tenkrát to ještě nevyšlo.
Nebývá obvyklé, aby odvolaný trenér v klubu zůstal. Co vás vedlo k tomu, že jste pro Hostouň pokračoval v roli sportovního manažera?
Jak jsem říkal na začátku, když jsme se potkali s Jirkou Hondlem, tak jsme si padli do noty. I když každý vidí fotbal trochu z jiného pohledu, a to je možná dobře, přesto to funguje. I když jsem v Hostouni nebyl, s Jirkou jsme se stále bavili a řešili, co a jak dál. Tam zůstal základ naší budoucí spolupráce. Současná práce sportovního manažera je další krok v mé fotbalové kariéře.
Porovnáte-li dobu svého příchodu do klubu se současností, v čem jsou podle vás největší rozdíly?
Doba dříve a teď se nedá srovnávat. To je neskutečné, co se v klubu udělalo obrovské práce. Když přijdete na stadion, tak je to skvělé zázemí pro mužstva a pro diváky. Máme skvělou mládež od školičky až po starší dorost. Hostouň má celkem devět družstev mládeže a dvě družstva dospělých. Když vezmu, že dnes každý z týmů má sportovní vybavení, tak je až neuvěřitelné, co se tady podařilo vybudovat.
Jakou má sokol Hostouň budoucnost?
Má nakročeno k velmi skvělé budoucnosti. Mládež je zárukou pokračování tradic a budování nových cílů. Přál jsem si ještě jednou postoupit s klubem do vyšší soutěže, do ČFL. To se podařilo. Je to veliká událost pro předsedu a jeho okolí.
Výňatek z loni vydané knihy My jsme Hostouň, která mapuje historii hostouňského fotbalu. Publikaci si můžete zakoupit při domácích utkáních áčka i béčka. To je zpravidla každou neděli odpoledne dle hracího času prvního týmu a rezervy Sokola. Každý čtvrtek od 19 hodin jsou knihy k dispozici v klubovně u hřiště, kde tento den pravidelně zasedá výbor klubu.
