My jsme Hostouň: Miroslav Vlček

V polovině sedmdesátých let platil v prvním mužstvu za nadějný talent. Naděje brzy vyplnil pověstí skvělého střelce. V prvním týmu končil o dvacet let později na postu stopera. Miroslava Vlčka můžete ve fotbalovém Sokole potkat v současné době v roli sekretáře.

Foto: Kladenský deník

Co se vám vybaví, když se řekne fotbalová Hostouň?

Šílené množství práce. Málokdo si dokáže představit, co jí je kolem všech týmů v klubu od doby, co se začala budovat mládež, postoupilo se do kraje, posléze do divize a teď do ČFL. Táhli jsme všechno ve dvou třech lidech. Nebylo jednoduché přesvědčit lidi v obci, úřad, že to má smysl. Z dávné minulosti rád vzpomínám na autobus s přívěsem, kterým nás vozili i s fanoušky na venkovní zápasy. U pana Zeithamla se do něj kupovaly místenky, takový byl o výjezd zájem. A jeden čas jsme na domácích zápasech měli i soukromou sázkovou kancelář. Lidi kolem hostouňského fotbalu byli vynalézaví. U vchodu byl stolek se židlí a nad tím nápis Sázková kancelář Brabčák a spol. Sázelo se za korunu na výsledek…

Když se ohlédnete za svou hráčskou kariérou, na co si hned vzpomenete?

Je toho víc. Třeba na svého tátu, který Hostouň trénoval a dělal v klubu předsedu. V polovině šedesátých let přešel jako trenér z dorostu k áčku. Já do prvního mužstva šel poprvé v sedmnácti spolu s křídlem Jirkou Kastlem a v kabině jsme starším hráčům zpočátku vykal. S Jirkou nás zkoušeli v kladenském SK, ale jelikož jsem musel jezdit do školy v Praze a na tréninky v Kladně mi nezbýval čas, z angažmá sešlo.

Jaký se za vás hrával v Hostouni fotbal?

A třída byla pro nás nejvíc. Hráli jsme dobrý fotbal, i když v osmdesátých letech jsme se výkonnostně propadli do okresu. Nebyli jsme atletičtí, o to víc ale fotbaloví. Kopací techniku jsme získali v dětství. Ve volném čase jsme mimo trénink jako děti mezi sebou soutěžily například o to, kdo trefí břevno, nebo jsme hrály na dvě malé branky. Áčko po mém příchodu dávalo nejvíc branek po centrech z vápna. Naše hra šla většinou přes středního záložníka do křídel, ta, když utekla, centrovala na střed útoku. Zažil jsem na centru Zdeňka Šilhana, což byla velká fotbalová osobnost. Když se postavil k trestňáku, nebo k rohovému kopu, tak se brankáři třásli. Buďto se povedlo Zdeňkovi dát gól přímo z rohu, nebo mu chodil na zadní tyč Tonda Kopernický, a když ho brankář nepokryl výskokem, tak zaručeně tahal míč ze sítě.

Když vám to tak šlo, proč jste z A třídy nepostoupili výš?

Dneska tomu málokdo uvěří, ale A třída tehdy byla velmi silná soutěž. Proti nám stály Mladá Boleslav, Příbram, Kolín, Poděbrady, Velké Přítočno nebo výborné Kročehlavy se Švihlíkem či Lízálkem v sestavě.

Kdy jste skončil s aktivní kariérou?

To ani pořádně nevím, asi po dvaceti letech v prvním týmu, ale určitě mně bylo hodně fotbalových let. Ze středního útočníka jsem na konci kariéry přešel na pár sezon na post stopera. A těší mě, že jsem mužstvu svými góly někdy pomohl.

V jakém období se podle vás nyní fotbalová Hostouň nachází?

Ve fotbalové pohádce. Pro mě je to zázrak. Velkou zásluhu na něm má předseda Jiří Hondl. I díky němu jsme hráli v divizi s Kladnem, což by mě nikdy ještě v nedávné minulosti nenapadlo! Přivedl trenéra Zdeňka Haška, který zavedl velmi náročnou přípravu hráčů, a díky tomu mužstvo dosahuje úrovně třetí ligy. Pro současnou Hostouň je to reálná soutěž.

Výňatek z loni vydané knihy My jsme Hostouň, která mapuje historii hostouňského fotbalu.  Publikaci si můžete zakoupit při domácích utkáních áčka i béčka. To je zpravidla každou neděli odpoledne dle hracího času prvního týmu a rezervy Sokola. Každý čtvrtek od 19 hodin jsou knihy k dispozici v klubovně u hřiště, kde tento den pravidelně zasedá výbor klubu.