KLUK, KTERÝ ZDOLAL VŠECHNY PŘEKÁŽKY A MILUJE FOTBAL. ONDŘEJ KUČERA.

V dnešním pohledu „DO ŽIVOTA HRÁČE“ je na řadě tým starších žáků. Vyzpovídali jsme pro Vás Ondru Kučeru, kterému je 15 let, bydlí na Kladně a v životě už zažil tolik trablů, kolik jiní nezažijí za celý život.

Zajímavý příběh zajímavé osobnosti. Vždyť jen jeho přezdívka vzbuzuje údiv. Proč se mu říká Baník, když fandí Spartě?  Říká: „Když jsem byl v první třídě ve školce, myslím, že v Beruškách, měli jsme se naučit básničku. Kluci z Buštěhradu mě naučili Baník, pi*o, tedy pokřik fanoušků. Tak jsem to tehdy zarecitoval paní učitelce Kohoutové (maminka Péti Kohouta, hráče B-týmu, kterého jsme zpovídali před 2 týdny) a přezdívka byla na světě. Nejdřív se mi smáli, pak mi tak všichni začali říkat“.

Ale ještě zajímavější než jeho přezdívka je příběh jeho zranění a nemocí. Začalo to v 10-ti letech. Dostal záchvat, zjistili, že má epilepsii. Dostal prášky a musel být nějaký čas doma. Díky tomu měl velkou absenci ve škole a musel opakovat ročník. Pro kluka, který byl díky odkladu mezi nejstaršími už v původní třídě, je to poměrně velká rána, vždyť byli najednou někteří až o dva roky mladší! Navíc kvůli lékům přibral 30 kilo a najednou vážil 80. Naštěstí se postupně mohl vrátit ke své lásce, fotbalu. Díky tréninkům a běhání navíc zhubl tak, že byste nevěřili, že měl někdy nadváhu. Vyrostl, tuk proměnil ve svaly a postavu byste mu mohli závidět…

Pak jsi přišel do Hostouně, jaké to bylo?

Bylo to usnadněné tím, že nás šlo z Buštěhradu víc, navíc jsme měli v létě soustředění, takže se hned vytvořila dobrá parta.

Teď už jsi tu rok a půl, takže bys to mohl zhodnotit…

Byl to skvělý krok. V Hostouni je všechno lepší než v jiných klubech, trenéři přemýšlí, jak rozvíjet talent hráčů a motivují je. Celkově to v klubu dobře funguje. Teď se udělal nový trávník, vypadá krásně. V neděli se to otevírá, chceme se jít se spoluhráči podívat.

V létě tě čeká důležitý krok, přechod do dorostu. Jak se na to těšíš?

Těším se hlavně na kluky, kteří tam odešli v létě. Trenéři vypadají taky v pohodě, je vidět, že tomu rozumí. Jsem zvědavý, jaké to bude obecně hrát proti starším.

Když se vrátíme ke tvým zraněním a nemocem, další jsi prodělal na podzim. O co šlo?

Začalo to angínou v létě. Protáhla se a nemohl jsem jet na soustředění, což jsem, přiznám se, obrečel. Pořád se to nelepšilo a nakonec zjistili, že mám mononukleózu. Poležel jsem si na Bulovce a následovalo dlouhé léčení. Měsíc jen o rohlících a houskách, půl roku bez sportu. Hrozně jsem trpěl. Když jsem nemohl být s kluky na hřišti, snažil jsem se je aspoň povzbudit morálně.

V zimě ses k fotbalu konečně vrátil, ale znovu zádrhel…

Po dvou týdnech tréninku jsme hráli přátelák s Motorletem. První půli jsme se drželi a hráli vyrovnaně. Po poločase jsem ale šel špatně do souboje a srazil se s protihráčem. Dostal jsem límec na dva týdny, abych měl krk v klidu. Takže už jsem vlastně nehrál zápas skoro rok.

Teď se ale určitě vrátíš, všichni ti to přejeme. Co bys vlastně doporučil fotbalistům, kteří přemýšlejí o hraní v Hostouni?

Ať se toho vůbec nebojí, dost jim to pomůže. Jsou to úplně jiné tréninky, není to jen „zahrajte si na dvě“.

Otázka na konec, co rád děláš ve volném čase?

Rád venčím psa a hraju na PC, hlavně střílečky. Hrajeme s kluky z týmu, teď hlavně s Krejsym (J. Krejsa), Pepou (P.Pechar) a Šajbisem (S.Šajban), takže vlastně stmelujeme partu.